Monstra
z mlhy

Kdesi v Americe…

„Když se první Brána objevila v Tokiu na nejrušnější ulici, spousta lidí si myslela, že je to nějaká nová reklama nebo šou. Audiovizuální masírka. Znáte Japonce. Běhali po ulici s foťákama, máchali selfie tyčema a chytrými telefony. Byli jako u vytržení. Obrovská Brána a tmavě fialová hustá tekutina tekoucí směrem nahoru. Mohli se posrat.”

„Zřejmě nějaká supratekutina?” zeptal se či konstatoval Verner. Občas to nebylo poznat. Navíc to byla zbytečná otázka, protože Vartis byl všechno, jen ne vědec. Bylo to jako ptát se psa, jestli chce hovězí, nebo vepřové a odpověď byla vždy jen štěknutí.

„Netuším. Každopádně tedy pobíhali, řvali, fotili a skoro to byla i sranda. Jako útok Godzilly. Jenže pak někdo dostal nápad do toho vlézt. Jak jinak.” Vartis se odmlčel a zatoužil po cigaretě. Levou rukou si mimoděk třel spánky. Poslední dobou měl ty divný bolesti hlavy a jeho spotřeba kafe se rapidně zvýšila. Těch bolestí hlavy si všiml dokonce i Verner, který kolem toho měl nebetyčné otázky. Ještě chybělo, aby mu lampičkou svítil do ksichtu a řval na něj.

„Tři Japonky. Dvanáctiletý, nebo možná dvacetiletý, nepoznám to, ale měly ty uniformy a školní aktovky jako z laciného manga pornáče. Hihňaly se, chytly se za ruce a prostě tam vešly, jako kdyby procházely Vítězným obloukem. Lidi byli pořád v úžasu a užívali si tu jízdu. Aspoň do té doby, než se vrátily zpátky.”

„Můžu dostat nějaké kafe? Latté. Našlehané mléko a jeden cukr,“ přerušil svoje vyprávění Vartis. Verner pokynul hlavou směrem k zrcadlu. Byli ve výslechové místnosti, která nebyla nepodobná těm na policejních stanicích. Ne, že by to bylo potřeba. Ale někde jim ten příběh vyprávět musel a v kavárně by to mohlo být blbé. „A nějaký termohrnek, ať je dlouho teplé.“ Verner se na něj podíval, a aniž by se mu změnil výraz, nabídl mu Jednorožčí Mocca Frapučíno. Vartis odmítl. Neměl rád teploušárny. Mimo to ho malinko vyděsilo, že Verner zavtipkoval. Neslyšel to od něj často a většinou to dělal, pokud nevěděl kudy kam.

„Takže kde jsem to skončil, jo, vyrazily do brány, jakoby se nechumelilo. Chvíli se nic nedělo. Pár vteřin, možná déle. Bylo to poměrně hypnotické. Nevím. No, prostě ne moc dlouho a pak se vrátily. Víš, Japonky jsou normálně bledý. Zakládají si na tom. Je to pro ně sexy. Jenže tyhle skoro svítily bělobou. Jako by byly poleptané nějakým hnusem nebo natřené vápnem. Uniformy měly různě potrhaný a ruce nepřirozeně zohýbané. Pohybovaly se ale sakra rychle. První z nich si prostě vrazila prsty do očí, jako by ji něco oslepilo.“ Vartis u toho naznačil gestem prsty v očích a protřel si spánky. Pulzovaly.

„Vrazila prsty do očí,“ zopakoval to Verner autisticky a pomalu, jako by datloval na psacím stroji a chtěl si být jistý, že nevynechá nějaké důležité písmeno.
„Jo.“
„Dobře, pokračuj.“
Druhá prostě jen tak přiskočila k chlapíkovi, co to fotil, a vrazila mu ruku do břicha. Projela skrz. Vytáhla kus střev, nebo co to bylo, podívala se na to a zahodila to.”
„Co ta třetí?”zeptal se Verner.

„Jen tak čuměla. Stála a čuměla. Všechno tohle se odehrálo tak v pěti, maximálně deseti sekundách. Normálně bych asi zaútočil nebo po ní aspoň hodil kelímek od kafe, ale tohle nebyla normální situace, ani trochu. Neprorazíš ruku nikomu do břicha, ani kdybys byl silný jak tři Arnoldi. Prostě to nejde. Je to stejný, jako když ten chlapík vytrhával srdce v druhém Indiana Jonesovi a mumlal u toho Vam Vam Suteram. Musel bys být medvěd,“ na znamení, že se sebou Vartis souhlasí, zlehka pokýval hlavou.

„Pak se na mě usmála. Takovým tím hnusným úsměvem z hororu, při kterém tuhne krev v žilách. Takhle se na mě rozhodně žádná žena ještě neusmála a doufám, že už neusměje. Bude se mi o tom zdát kurva ještě aspoň do Vánoc. Úsměv vypadal jako divná alergická reakce. Takže se usmála a rozběhla se směrem ke mně. Můžu ti říct, že když za mnou běžela, děkoval jsem svým rodičům, že mám s bídou sedmdesát kilo a že mě fotr nutil běhat přespoláky a sprinty. I tak jsem myslel, že chcípnu. Navíc jsem byl zrovna na dovolený a měl jsem takový laciný tenisky. I Ježíš měl lepší boty. Běžel jsem tak rychle, že jsem myslel, že se rozpadnou. Už chápu, proč Stařík chodí i na dovolené v kanadách. Jenže ona byla těsně za mnou a chybělo jí sotva pár metrů. Kdykoliv jsem zahlídl odraz v zrcátku auta, tak jsem přidal. Byl jsem podělaný strachy. Vyhýbal jsem se lidem, občas to vzal přes střechu stojícího auta. Ona se nevyhýbala, prostě do každého vrazila, načež letěl buďto několik metrů do výlohy, nebo mu prosekla prstama ksicht nebo krk. Nejhorší bylo, že očividně nebyla unavená, to ani trochu. Zato mně začínala docházet šťáva a začal jsem zpomalovat. Ne o moc, ale začala zkracovat vzdálenost. Odhadoval jsem to tak na 200 metrů, než zpomalím dost na to, aby mě rozsápala. Furt jsem nechápal, proč honí zrovna mě. Kolem měla stovky potencionálních obětí, ale ne, ona si musela vybrat zrovna mě, a to jsem byl na dovolený! Jedno z přikázání je přece „Nebudeš nikoho otravovat na dovolené,“ no ne? Hlavou se mi honilo, že se musím schovat nebo naskočit do nějakého dopravního prostředku. Jenže, zkoušel sis někdy vzít taxík v Tokiu v dopravní špičce?”

„Asi žádná sláva, co?“ zeptal se Verner s mírným úsměvem ala Highlander v podání Christophera Lamberta. Vartise znova napadlo, že je Verner nějaký divný.

„Přesně tak, než bych se rozjel, tak jsem mrtvý. Tohle všechno bylo moc pomalé. Ve filmu hrdina rozbije okýnko u auta a bleskurychle nastartuje přes dráty. Měl bych říct, že nás tohle u speciálních jednotek učili, ale kecal bych. Nemám ani tušení, jak se to dělá. Taky neumím řídit motorku tak, abych mohl přeskakovat auta a s nunčakama si tak maximálně rozmlátím vejce. No, takže měl jsem tak pět sekund, a to ještě za předpokladu, že by mezitím nakrmila svoje tamagochi. V tu chvíli jsem uviděl obrovský hotel. Ozářilo mě to jako leukémii a vběhl jsem tam nedbaje toho, že jsem málem přizabil nějakou stařenku, která právě vycházela. V mé představě jsem prostě skočil do výtahu v přízemí, vyjel nahoru a tam už to nějak vymyslel. Když jsem běžel k výtahu, začal jsem chápat, jak kurevskou chybu jsem udělal. Výtah byl v pohybu, Japonka za mnou a přede mnou schody dolů nebo nahoru. Jelikož dole mohl být tak maximálně sklad nebo kuchyň a já netoužil potkat japonského Gordona Ramseyho, zvolil jsem směr nahoru. Vždy jdi nahoru, ať tě neodříznou. Plán byl jasný, vběhnout do patra a přivolat si výtah a takhle to zkoušet tak dlouho, dokud to neklapne.” Ozvalo se zaklepání a vstoupila žena s kávou. Vartis pozdravil a nenápadně pomrknul. Celkem kočka. Trochu domina, ale kočka.

Před ním přistálo Latté jako z čítanky. Na pěně byl dokonce i čtyřlístek. Napil se a pomyslel si, že kafe je nápoj, který by si vybral před smrtí, a pokračoval. „Když jsem byl asi ve třetím patře, všimnul jsem si, že výtah je v patře číslo 25 a pokračuje dolů. Dvacáté páté patro! Ne, nemohl být v pátém nebo sedmém, ale v pětadvacátém! Přidal jsem, i když jak nad tím teď tak přemýšlím, tak jsem musel spíš zpomalit, protože Japonka sekla tou hnusnou rukou a roztrhala mi bundu. Čistý seknutí. Chybělo pár centimetrů a asi by si ze mě utrhla kousek masa. Potřeboval jsem získat čas. Z pětadvacítky na čtvrté patro by výtah mohl dojet tak za třicet, čtyřicet sekund. Tedy za předpokladu, že nebude nastupovat vozíčkářský zájezd. To by se hodně zpomalilo.”

„Šílený příběh, co?” řekl Vartis s nervózním a vyděšeným úsměvem.
„Ano…” řekl Verner a pomyslel si, že nebýt záznamu, co viděl, tak by svému kamarádovi tuhle historku měl problém uvěřit. Jenže on ty záznamy viděl. A měl možnost je prozkoumat asi z dvaceti úhlů a poslechnout si tucet výpovědí.

„Takže jsem potřeboval získat čas a docházely mi síly. Mohl jsem vběhnout do nějakého patra a zkoušet, jestli se dostanu do nějakého pokoje, jenže to bych pak musel na římsu a výšky zas tak nemusím. Navíc jsem to měl jako záložní plán, jak nás Stařík učil. Vždycky měj plán. No jo, jenže když tě honí monstrum, tak se to těžce vymýšlí, no ne? Místo toho jsem zkusil štěstí.

Otočil se a dal svoji nejlepší kopačku. Přední kop. Front kick. Tvrdý, přesný a naprosto precizní. Už když jsem vykopával, tak jsem cítil, že tohle bude majstrštyk. Kop kopů. Jednou rukou jsem se přidržel zábradlí a trochu si tím pomohl. Kop tak dostal slušnou razanci a za normálních okolností by lámal žebra. Říkal jsem si, že mi tu hnátu určitě urve, nebo že mi špička projde skrz hrudník a budou tam nějaký hnusný červi a pak mi ji stejně urve, ale místo toho odlétla a skutálela se ze schodů. Nedělal jsem si iluze, že by jí to jakkoliv ublížilo a taky že ne, ale ačkoliv byla naboostovaná a silná, tak pořád vážila jako patnáctiletá Japonka, gravitace je gravitace a bohudík, fungovala. Ještě se ani nedokutálela z jednoho patra a už se zvedala se zvířecí rychlostí, ale na to jsem nekoukal a pádil nahoru, schod po schodu. Koupil jsem si pár drahocenných vteřin. Ukazatel výtahu ukazoval 16 a já byl v pátém. Ani nevím, jak jsem vyběhl další patra, ale když jsem byl v osmičce, uslyšel jsem o patro nad sebou cinknutí výtahu. Byl patro nade mnou! Pět, šest sekund! Zabral jsem, Japonka samozřejmě mezitím zkrátila můj náskok na patro. Byla víc neodbytná než svědci Jehovovi. Když jsem vybíhal patro, viděl jsem, jak se výtahové dveře začaly zavírat. Zabral jsem ještě víc, nechtěl jsem, aby to čidla stihla a znova se tak otevřely nezavřené dveře. Neměl jsem pět sekund nazbyt, než se znova zavřou. V dalším patře by mě totiž pravděpodobně dostala.

Tohle muselo být tipťop, baletní akce, Labutí jezero! Nebo bych musel začít hrát vybíhanou znova a já nechtěl. Fakt nechtěl. Nakonec jsem to tam narval, přesně. Už ani nevím jak, ale vyťukal jsem, tedy spíš vymlátil na displeji horní patro. Šedesátka. Za mnou stál japonský teenager s patkou, řídkým knírem a selfie tyčí. Taky to mohla být berla mrazilka. Zřejmě výraz mého obličeje a fakt, že jsem skoro nemohl popadnout dech, ho přesvědčil, aby se nevyptával. Byl jsem mu vděčný. Vyjeli jsme do šedesátého patra a já si byl asi sekundu jistý, že jakmile se otevřou dveře, bude tam stát, usmívat se a pak mě roztrhá a dojde i na červy, které do mě určitě naklade, aby se ze mě stalo to, co z ní. V duchu jsem jí předhazoval Japončíka a představoval si, jak se brání selfie tyčí. Samozřejmě to byla blbost. Ne ta selfie tyč. Tou by se fakt možná ubránil, ale takhle rychle neběhala ani ona. Opatrně jsem vylezl a naznačil Japončíkovi, ať se zdekuje. Zamířil rychle z výtahu a zmizel někde v patře hotelu. Přehnul jsem se přes zábradlí a vyhlížel. Nechtěl jsem se tam podívat. Měl jsem strach, že bude moc blízko. Byla tam. Cirka dvacet pater pode mnou. Pořád stejnou rychlostí a vytrvalostí si to drala nahoru jako by přesně věděla, kde jsem. Viděl jsem míhat se pravou ruku, jak se od zábradlí odrážela. Přejel mi mráz po zádech, stáhly se mi vnitřnosti a já skočil zpátky do výtahu. Trošku zbytečně moc zuřivě jsem namačkal přízemí a jel. Musel jsem ji míjet někde ve čtyřicátém. Přísahám, že jsem ji tam za dveřmi cítil. Sjel jsem tedy do přízemí a vyběhl ven z hotelu. V hotelu byl ještě relativně klídek, i když venku už houkaly houkačky a sirény, ale dostat se skrz zácpy chvilku zabere a navíc Brána byla o moc zajímavější než běžící sexy hubeňour v kristuskách a rozpárané bundě. Vyběhl jsem ven, vyrazil na druhou stranu od Brány a chytil si taxíka. Do hotelu jsem to měl asi deset minut jízdy. Netušil jsem, jestli mě může nějak sledovat, ale nechtěl jsem to zjišťovat. Sbalil jsem si svůj batoh během minuty, popadl svůj hrnek a pádil na letiště. Ještě na ranveji jsem každých pět sekund koukal z okna, jestli tam nebude. Teprve když jsme vzlétli, jsem se uklidnil.“ Vartis dopil své Latté a zatoužil po dalším. Nikdy není dost velký. Kurva! Verner si upravil svoji vzorovou patku ala James Bond a prohlížel si Vartise. Prohlížel a přemýšlel o tom, jestli se mu tohle zdá, anebo ne.

„Máš nějaký info, co se stalo s těma Japonkama?” zeptal se Vartis.
„Tu, co si vypíchla oči, odvezli. Teď je v přísně střeženém zařízení. Ať to bylo, co to bylo, nefungovalo to na ni a neproměnilo ji to dobře. Sedí v cele a je katatonická. Projde teď asi řadou testů. Pro začátek. Další zlikvidovali policisté. Bylo na ni potřeba sice pár zásobníků, ale šla pak k zemi. A tu tvoji nějaký chlapík rozmačkal o zeď školním autobusem, teď je z něj národní hrdina. Samozřejmě nebyla mrtvá, i tu museli dodělat. Dohromady dostaly asi 70 lidí,” odpověděl Verner. Mohlo jich ale být samozřejmě daleko víc. Vláda mlžila, jak mohla. Jenže všechno bylo na youtube. Dneska už člověk nic pořádně neututlá.

„Co na to Stařík a Coit? ” zeptal se Vartis dychtivě a smutně si prohlížel svůj prázdný hrnek od Latté. Hypnotizoval ho, jako kdyby chtěl věštit z kávové sedliny.

„Už jsem kontaktoval Staříka. Je na cvičení s Coitem. Takže máme pár hodin, než se to vůbec dozví. Zatím si odpočiň v hotelu,“ tedy jestli dokážeš usnout, napadlo Vernera. On by neusnul. Prošel si peklem a dobrý spánek se pro něj stal vzácností a nedostupným artiklem.